Když používáme profesionální zařízení typu PBM, v podstatě využíváme konkrétní vlnové délky světla k tomu, abychom přiměli buňky v dentálním tkáni, aby přestaly být ve stresu a začaly se samy opravovat. Je to skvělá technologie, ale zde je opravdová výzva: jak vlastně poznat, že to funguje? A to je právě oblast, kde přichází na řadu infračervená termografie. Používáme ji jako své „oči“. Nalezení „horkých míst“ Zánět vyvolává zvýšenou teplotu. Když jsou dásně nebo vazy podrážděny, krev proudí do této oblasti, čímž se teplota zvyšuje. Infračervený senzor to okamžitě detekuje. Místo toho, abychom hádali, kde je problém největší, můžeme mapovat teplotu. Porovnáním „horké“ zanícené oblasti s zdravou tkání v jejím okolí získáme jasný výchozí bod. Už nemusíme hádat – už neplatí „Myslím, že tahle oblast vypadá trochu červeně“. Máme čísla. Fungovalo to opravdu? Celý účel PBM spočívá v tom, abychom zmírnili tento zánětlivý proces. Proto po každé proceduře znovu skenujeme oblast. Pokud se povrchová teplota sníží, víme, že zánět ustupuje a krevní oběh se stabilizuje. Je úlevné vidět tuto změnu na obrazovce. Ale pokud se mapa nezmění? Pak víme, že dávka není správná nebo světlo nedosahuje dostatečně hluboko do tkání. Můžeme okamžitě upravit nastavení. Problémová část Technologie není dokonalá. Tyto senzory jsou extrémně citlivé. Vítr z klimatizace nebo dokonce dech samotného pacienta mohou narušit měření. Pokud se teplota v místnosti neustále mění, vaše údaje budou nepřesné. Nemůžete prostě udělat jednu rychlou fotku a považovat to za hotovo – potřebujete stabilní průměrnou hodnotu, abyste zjistili pravdu. V konečném důsledku nejsou senzory samotnou léčbou – jsou to prostředek pro získání informací. Převádějí situaci z „pacient říká, že se cítí lépe“ na měřitelný pokles teploty. Umožňují nám okamžitě upravit intenzitu světla, čímž celý proces vypadá mnohem přesněji.
